Hlavní a zároveň největší město Španělského království se nachází v samotném středu Pyrenejského poloostrova a bez aglomerace čítá zhruba tři miliony obyvatel. Toto číslo ale stále narůstá neb hranice Madridu jsou čilým stavebním ruchem posouvány daleko za jeho původní.

Na evropské poměry se jedná o poměrně mladé město. Původně ospalou větší středověkou vesnici pozvedl k výšinám král Filip II. V roce 1561 jí totiž učinil svým sídlem a v této tradici pak pokračovali všichni následníci trůnu. Městská zástavba se však dlouho držela mezi El Pradem a královským Palacio Real s přirozeným centrem na rozlehlém a krásném náměstí Plaza Mayor. Na půvabu a rozloze pak až v 19. a 20. století přidaly Madridu grandiózní třídy Paseo de la Castellana a Gran Vía.

Na vážnosti městu dodává i dostatečný počet muzeí, které sídlí v architektonických skvostech od renesance, baroka až po secesi. Madrid to potřebuje, aby vyvážil svého poněkud lehkovážnějšího ducha, kterého naleznete především ve čtvrtích La Latina, Malasaňa či Huertas. Ty jsou, se spousty bary a nočními zařízeními, synonymem chaotického a bujarého života.

Madrid je, jako většina větších metropolí, mixem kultur. Přestěhovávají se sem jak obyvatelé ze všech koutů Španělska, tak cizinci z celého světa. Díky domácím přistěhovalcům si v Madridu dnes můžete zajít na galicijské mořské speciality, katalánskou cavu a přitom se nechávat okouzlit andaluským flamenkem. Ti zahraniční vám pak nabídnou turecký kebab, orientální kuchyni a ty  stojící za hranou zákona třeba marokánský hašiš.

Ne všechno je totiž v Madridu růžové. Ale rozhodně se nemusíte obávat o svou peněženku, natož pak o život. Živé město neztratilo nic na svém lesku ani po hrozivém atentátu z března 2004. Místní zvládli kritickou situaci bez hysterie a nenásledovala jí žádná vlna xenofobie. Budiž vám to pozvánkou do otevřené madridské náruče. 

Palacio Real

Na místě dnešního velkolepého paláce stál dříve muslimský alcázar. Ten ale roku 1734 vyhořel, čehož první bourbonský král Filip V. využil k vybudování velkolepého architektonického díla. Jím plánovaný palác měl pokořit všechna podobná evropská stavení. Práci na paláci svěřil italskému architektovi Filipu Juvarovi, po jehož smrti palác roku 1764 dokončil Giovan Battista Saccheti.

Výsledkem jejich společného úsilí je barokní kolos s přibližně 2800 místnostmi. Veřejně přístupno jich je cca padesát. Palác slouží převážně ke královským ceremoniím, ale současný král se zde zdržuje jen velmi krátce.

Celý komplex se skládá z několika samostatných nádvoří a paláců v nichž jsou různé výstavy. Můžete tak obdivovat sbírku zbraní a zbroje převážně ze 16. a 17. století či starou lékařskou dílnu, v níž se vyráběly nejrůznější lektvary pro dvořany. Nejspektakulárnější pohled se vám naskytne v Salón de Trono (trůnní sál). Honosná místnost má stěny potažené rudým saténem a strop je zdoben dramatickou malbou benátského barokního mistra Tiepola. 

Museo del Prado

Největší z madridských muzeí vzniklo v roce 1814 na popud krále Ferdinanda VII. z velmi prozaického důvodu. Královské paláce již nenabízeli dostatek místa pro rozsáhlé sbírky a tak byla povolána do muzejní služby budova původně sloužící vědě a na krátko i vojsku – neoklasicistní Palacio de Villanueva.

Ani ta však dnes nestačí na více jak 7000 exponátů a tak je budova momentálně rozšiřována.

Nejprominentnější postavení mají díla španělských mistrů El Greka, Velázqueze a Goyi. Těm je věnováno hned několik samostatných sálů. 

Plaza Mayor

Mluví se o něm jako o srdci španělského impéria. Tento v 17. století Juanem Gómezem vybudovaný  architektonický skvost každopádně překypuje životem. Není dnes již dějištěm býčích zápasů ani se zde již neupalují kacíři, ale mezi širokými arkádami na velkém dlážděném náměstí se koná řada festivalů a ze spousty kaváren doléhá k jezdecké soše krále Filipa II. nejedna plamenná konverzace.