Jestli máte rádi pořádné teplo, pak byste tu byli v sedmém nebe. Letní teploty se zde totiž běžně pohybují kolem 47 °C ve stínu a v noci klesnou jen na 30 °C. V roce 1913 dokonce na zdejší meteorologické stanici Furnace Creek ručička teploměru vystoupala až na 56,7 °C. Proto toto místo získalo prvenství jako nejteplejší na zemi. A tím výčet vzácností nekončí. Jde také o nejsušší bod v Severní Americe. Za rok zde spadne pouhých 60 mm srážek a dvakrát – v roce 1929 a 1953 – v této vyprahlé krajině nezapršelo vůbec.

A o kterém že místu je vlastně řeč? Jde o národní park Death Valley, tedy Údolí smrti, který leží v americkém státě Kalifornie zhruba dvě hodiny jízdy autem od slavného města hazardu Las Vegas. Národním parkem se tato pouštní krajina stala v roce 1994 a každoročně sem zavítá téměř milion návštěvníků. Vždyť je také na co koukat.

Nejvyhledávanější atrakcí je asi deset metrů široké, odpudivě vypadající, ale nejedovaté jezírko, Badwater. To překypuje chloridy a sírany a je jediným domovem místního slimáka. Především se však nachází 86 metrů pod hladinou moře, a je tak nejníže položeným bodem na západní polokouli.

Dalším lákadlem je Zabriskie Point, odkud je krásný výhled na písečné duny, a pak takzvaný Scotty’s castle. Jde o pseudohrad zbudovaný ve dvacátých letech minulého století jako pouštní útočiště chicagského pojišťovacího makléře Alberta Johnsona. Zvláštní stavba byla však pojmenovaná po Walterovi Scottovi, který na stavbu dohlížel a tvrdil, že dům je jeho a že ho financuje z tajného zlatého dolu.  Do domu, který zůstává ve stejném stavu, jako když v roce 1948 Johnson zemřel, se lze podívat každý den a uvidíte zde ledascos – třeba vnitřní vodopády nebo mechanické piano na dálkové ovládání.

Za návštěvu určitě stojí i osm set metrů široký kráter Ubehebe, který je následek masivní sopečné exploze, a rovněž Mramorový kaňon, na jehož černých stěnách jsou vyryty tajemné starobylé petroglyfy. Ještě daleko záhadnější pohled se vám však naskytne na dně vyschlého jezera Racetrack Playa. Tato 4,5 km dlouhá a 2 km široká oblast je totiž domovem takzvaných plachtících kamenů, v angličtině označovaných jako sailing stones či sliding rocks. Ty, přestože některé z nich váží až 300 kg, se pohybují zcela samy, bez pomoci zvířat či člověka. Důkazem jejich činnosti jsou jasně viditelné desítky někdy i stovky metrů dlouhé a zhruba dva centimetry hluboké rýhy. Dráhy jsou rovné, ale také se klikatí, protínají a občas vrací zpět. A jak to balvany, kterých je na ploše nyní kolem dvou stovek, dělají? Teorií je od roku 1915, kdy byly plachtící kameny poprvé zaznamenány, celá řada. Stoprocentní vysvětlení však zatím nikdo nemá.

Nejčastěji je tento přírodní zázrak vysvětlován působením přírodních živlů. Tedy, že je potřeba, aby v oblasti zapršelo, vytvořilo se tak měkké bahýnko a pak už stačí jen vítr. Jenže proti tomu někteří namítají, že vítr způsobí kutálení, dráhy však ukazují, že kameny se posouvají.

S velmi promyšleným vysvětlením přišel před třemi lety i český vědec Günther Kletetschka. Ten za „viníka“ označil vodu. Ta totiž v noci zmrzne a pod kamenem vytvoří krustu. Za dne potom z okolních hor přitéká stále nová voda, takže tato krusta se společně s kamenem vyzdvihne nad terén. Vzniknou vlastně ledové kry, které dokážou po ploše plout. Jak postupně kvůli velkému teplu dochází k vypařování vody, začnou se kameny dotýkat bahnitého povrchu a vytvářet dráhu, která je s ubývajícím množství ledu širší a hlubší.