Zhruba padesátitisícové Kanchanaburi, hlavní město stejnojmenné provincie ležící na severozápadě země, je i dnes jednou z nejnavštěvovanějších částí regionu. Existují proto dva hlavní důvody. Jednak se zapsalo do dějin jako místo, kudy v průběhu druhé světové války vedla stavba nechvalně proslulé Železnice smrti, a kde také dodnes stojí Most přes řeku Kwai, jehož příběh ztvárnil Leanův slavný snímek z roku 1957. V současné době jde ale zároveň paradoxně i o město s osobitou uvolněnou atmosférou, za níž se sem rok co rok stahují ti, kdo by si alespoň na pár dní rádi odpočali od hektického tempa Bangkoku.
Kanchanaburi, město ležící ve vzdálenosti asi sto třiceti kilometrů severně od Bangkoku je položeno v úrodném horském údolí, které obklopují rozsáhlé plantáže cukrové třtiny. Vápencové pohoří, jež je obepíná je přitom spolu s blízkým Národním parkem Erawan, dalším důvodem, proč během svého pobytu vyrazit i sem.
Jednak jde o vhodnou volbu pro každého, komu se jiné oblasti severního Thajska jako místa horské turistiky zdají býti příliš náročnými, ale zároveň v sobě skrývají vyhlášené jeskyně, které v minulosti tradičně sloužily jako buddhistické svatyně. Hluboko do nitra hor se zde zařezávají jeskyně, které v sobě ukrývají mohutné usazeniny vápence, do nichž dávní předkové dnešních obyvatel Kanchanaburi zapustily velkoryse zdobené oltáře. Právě sem potom po staletí mířily výpravy poutníků.
Přijede-li dnes návštěvník do tohoto klidného říčního města, které zpravidla ožívá až spolu se západem slunce, kdy na hladině Mae Nam Khwae zvedají své kotvy lodě fungující jako mnohdy poměrně divoké zábavní podniky, jen máloco na první pohled napoví, že za sebou má Kanchanaburi velice pohnutou minulost.
Krátce poté, co i do osudu těchto odlehlých končin zasáhla světová válka, totiž asi tři kilometry od vlastní městské zástavby započala stavba dnes po celém světě známého mostu, který byl součástí rozsáhlého projektu, na nějž byly nuceně nasazeny desítky a desítky tisíc dělníků. Podle dostupných údajů stavbu nepřežilo kolem 16 000 válečných zajatců, jejichž příběh byl později zpracován v onom známém filmu.
Právě jejich památku, jakož i dalších desítek tisíc stavbařů, kteří se nedočkali jejího konce sem od té doby pravidelně jezdí uctít lidé z celého světa. Dnešní Most přes řeku Kwai je přitom z větší části kopií toho původního, jehož části jsou bezesporu jedním nejpůsobivějších exponátů kanchanuburijského Válečného muzea.
Ještě zde dodejme, že most je i v těchto dnech volně přístupný veřejnosti, ačkoliv jeho návštěva nemusí být příjemná úplně pro každého. Trpíte-li vy nebo některý z vašich společníků závratí, pak vězte, že součástí mostu je sice chodník pro pěší, ale pořádné zábradlí už nikoliv. Zároveň lze k prohlídce mostu využít i zvláštní turistický vlak, který vás převeze přes most a zpět.
Ve vzdálenosti jen několika desítek metrů od slavného mostu potom bylo vybudováno několik hned několik muzeí. Jedním z nich je Válečné muzeum pokrývající období předcházející druhé světové válce, jež se v této oblasti odehrávalo zejména ve znamení střetů s vojsky sousední Barmy.
Mimo něj lze navštívit muzeum s expozicí zasvěcenou čistě druhé světové válce, jejíž součástí je vedle zbytků prvního dřevěného mostu i několik rekonstruovaných ubikací nuceně nasazených. Třetím z nich je potom potom muzeum tradičních šperků, kde si lze projít i pro mnohé sem z nepochopitelných důvodů zařazený přehled dosavadních vítězek thajské Miss.
